„Prasklo mi to – co s tím?“ je otázka, na kterou jako lektor keramických kurzů narážím velmi často. Už samotná otázka, jak spravovat praskliny, je trochu problematická. Skoro každý student-začátečník se ptá právě takhle. Myslím, že by formulace „Prasklo mi to, jak tomu předcházet?“ vedla k rychlejšímu rozvoji. Zkrátka velmi zaměřujeme pozornost na sanaci důsledků, než abychom se zajímali o příčiny. Na místo snahy o trvalé řešení se nevědomky odsuzujeme k nekonečnému opravování.
Praskliny jsou nejčastěji projevem nezvládnuté technologie a neznalosti materiálů. Obvykle se jedná o nevhodnou konstrukci výrobku, chyby při vytváření, nesprávné provedení spojů, nestejnorodost struktury střepu, nesprávné sušení, obtíže plynoucí z nerespektování procesů probíhajících při výpalu a nesoulad mezi střepem a glazurou. Trochu stranou stojí nešetrná manipulace s výrobky.
Rozvaha
Dost s lamentováním. Stalo se a je tedy pozdě bycha honiti. Před každou opravou by měla proběhnout střízlivá rozvaha o tom, zda vložená energie nepřevýší hodnotu výrobku. Tuto hodnotu tvoří cena materiálů a energií, investovaný čas a emocionální vazba k dílu. Důležitým kritériem se stává i vážnost závazku spojeného se zakázkovou výrobou na poslední chvíli.
U některých hodně hrubých nebo technických výrobků lze praskliny do určité míry tolerovat a není třeba jim věnovat zvláštní pozornost. U užitého nebo volného umění mohou být praskliny naopak velmi žádané a provádějí se záměrně. U čistě uměleckých děl se vyskytují nezamýšlené praskliny celkem běžně a mnohdy se výtvarníci spokojí pouze s jejich povrchovým kašírováním. Běžné hrnčířské zboží má být prosté v podstatě jakýchkoliv prasklin a vzhledem k poměrně nízkým výrobním nákladům a šancím na úspěch se opravy většinou nevyplácí a nejefektivnější „opravou“ bývá skartace.
Osobně nejsem příliš úzkostlivý. Představa zvyšujících se nákladů při zachraňování výrobku ve spojení s poměrně nízkou úspěšností mě od komplikovaných zákroků většinou odradí. Čím dříve se rozhodnu výrobek zlikvidovat, tím menší utrpím škodu. Většinou práci na nádobě ukončuji ihned, jakmile vadu objevím. Snad jen s výjimkou některých prasklin v plastickém stavu. Podotýkám ale, že jsem hrnčíř s produkcí desítek kusů za směnu.
Neexistuje univerzální klíč nebo rada, zda opravovat, nebo ne. Vždy se jedná o individuální rozhodnutí, které se navíc se zaměřením a profesním zráním mění.
Keramické techniky
Zasyrova a v koženém stavu
Pokud má hmota dostatečnou plasticitu je oprava prasklin velmi jednoduchá. Vzniká-li prasklina už během modelování, tak je nejpravděpodobnější příčinou nízká plasticita nebo špatná statika výrobku, který neunese svou vlastní váhu někdy v souběhu s nevhodně provedenými spoji. Po stabilizaci výrobku (podepření, svázání apod.) stačí vzniklou štěrbinu razantně otevřít nožem nebo špachtlí a do vzniklého prostoru vtlačit měkkou hliněnou šňůrku. Důležité je, aby bylo otevření praskliny dostatečně široké a hluboké, jinak oprava proběhne pouze na povrchu, čímž se nedosáhne dostatečné pevnosti. Pro méně zkušené keramiky to může vypadat celkem brutálně, ale za „vyzdravení“ střepu to stojí. Podobně lze opravovat výrobky v počáteční fázi sušení, kdy je hmota ještě dostatečně plastická. Tato dovednost se hodí u oprav chybných spojů. A platí zde čím dříve a důrazněji, tím lépe. V pokročilejší kožovitosti pomáhá opravdu hodně velký tlak na prasklinu třeba i s následným přeleštěním. Drobnou síť prasklin vzniklých přesychajícím povrchem nebo malou plasticitou stačí zamodelovat či zarřít vlhkou houbou.
Zasucha
Objevíte-li malou prasklinku podél šlikru vytlačeného běžným lepením, nemusí se jednat o nic závažného. Často stačí spáru proškrábnout špičkou nože a zaretušovat vlhkou houbičkou.
Ostatní opravy v suchém stavu jsou o poznání komplikovanější s mnohem menší nadějí na úspěch. I tady je třeba znát příčiny vzniku praskliny. V případě, že je za prasklinu zodpovědné vnitřní pnutí nebo špatný spoj, existuje jen malá šance na dokonalou opravu. Zásadním problémem je vysoká pravděpodobnost dalšího praskání při slinování v konečné fázi ostrého výpalu, protože se uvolňuje zbytkové vnitřní pnutí. Takže i když to před výpalem vypadá, že se oprava vydařila, ostrý výpal prokáže opak. Každopádně velmi záleží na povaze praskliny a materiálu.
První, co nás obvykle napadne, je zatření praskliny šlikrem. To většinou moc nefunguje, a hned z několika důvodů.
- V suchém stavu nevznikají pevné keramické vazby.
- Šlikr se nedostane příliš hluboko do praskliny a zůstává jen na povrchu.
- Šlikr se díky v něm obsažené vodě smršťuje, ale okolní suchá hmota nikoliv.
Princip obtíží při spravování šlikrem názorně popisují následující obrázky.
Smršťování šlikru a jeho pevnost v tahu vylepšíte přídavkem jemných vláken. Dobře poslouží papírovina nebo chmýří z orobince. Neschopnost tvořit keramickou vazbu můžete vyřešit nahrazením vody ve šlikru vodním sklem. Vznikne tak vazba chemická.
Jako další varianta lze použít keramické vypalovací lepidlo Thermofix.
V největším zoufalství můžete zkusit rozdělat šlikr místo vody s octem. Vzniklá pěna (u vápenatých hmot) dodá spoji trochu na pružnosti.
Po přežahu
Lze spravovat i praskliny po přežahu, ale i zde platí, pokud si střep nese zbytkové pnutí, často nepochodíte, prasklina se v ostrém výpalu znovu objeví.
První, co se nabízí, je oprava pomocí glazury. Je to vynikající možnost, ale má svá omezení. Málokdy bude fungovat prosté nanesení glazury přes prasklinu. Poleva se při ostrém výpalu nerozteče tak, jak bychom si přáli, a mezírku nevyplní. Je třeba si představit konzistenci hodně hustého medu. Ten by v tenké vrstvě, v jaké je glazura, jistě nikam nezatekl. Ano, může se zadařit a glazura spáru zalije, ale to nastává u málo viskózních (stékavých) sklovin.
Není-li glazura schopná zalít praslkinu sama, můžete zkusit předem namočenou spáru vyplnit (trošku do kopečka) řídkou glazurou pomocí injekční stříkačky s jehlou. Suspenzi předem dobře utřete v třecí misce, aby se vám jehla neucpávala. Po uschnutí přes to normálně glazujte. Takovouto výplní zvýšíte šanci, že spára tenoučkou vrstvičku glazury v peci nerozdělí a snáz se tak vytvoří můstek. Pokud víte, že je vaše glazura hodně viskózní, zkuste na výplň použít podobný materiál jen s nižší teplotou výpalu.
Glazurou se skvěle přidělávají uražené kousky. Tedy jen v případě, že je spára vodorovně. Jinak vám po roztavené glazuře součástka odjede někam k Neumětelům. Možná lepší, než natírání spáry štětcem, je přidržet díl přesně na místě a celý výrobek ponořit do kýble. Jakmile je vše pod hladinou, upadlou součástku 2 mm odklopte, jako by byla na pantu, a hned zase vraťte na původní místo. Po tom všem vyjměte výrobek z glazury a opatrně opravte místa, kde jste se dotýkali prsty. Pro tuhle techniku to chce trochu cviku a pevné nervy, ale to po pár pokusech přijde samo.
Jinak glazurou Číňané běžně přilepují hrdla na pětimetrové porcelánové vázy. Drží to perfektně.
Opravy přežahu můžete také provádět Thermofixem, přes který jde i glazovat.
Nadšené experimentátory třeba zaujme možnost lepení hlinitanovým cementem (výrobek je nutné předem dobře namočit a po slepení nechat pár dnů pod igelitem vytvrdnout) nebo různými směsmi a pastami na bázi hlíny, vodního skla a nízkotavné glazury. V každém případě je třeba techniku předem ověřit testem zahrnujícím i výpal.
Po ostrém výpalu
Takzvané studené techniky nabízejí širokou paletu možností.
Lepidla a tmely
V prodeji je spousta organických lepidel a zdaleka ne každé používáme ke spojování keramiky. Pro začátek doporučuji konzultaci se specialistou zabývajícím se lepidly a tmely. Předem si sepište podmínky spoje, jako je materiál (savý/nesavý, pružný/tvrdý), velikost lepené plochy, předpokládaná tloušťka spáry, požadovaná rychlost vytvrzení, požadovaná viskozita lepidla/tmelu, požadovaná pevnost spoje, okolnosti použití (teplo, voda, styk s potravinami, mráz, slunce apod.). Po výběru vhodného lepidla postupujte přesně podle instrukcí na obalu a vždy lepené plochy dokonale odmastěte.
Například pro pórovitý střep lze s úspěchem použít disperzní lepidla, jako např. Herkules nebo Dispercol. U běžných disperzí nebudou spoje odolné ve venkovním prostředí a ve vodě. Do exteriérů použijte výhradně třídu D4.
Slinuté hmoty pevně spojíte dvousložkovými epoxidovými pryskyřicemi, které se dají i barevně tónovat. Tmely a pastami na bázi epoxidů můžete i doplňovat chybějící kousky. Tepluodolná lepidla uplatníte třeba při lepení uraženého ouška na hrnku. Seženete i materiály určené pro styk s potravinami.
U monumentálnějších děl v interiéru i exteriéru lze dosáhnou skvělých výsledků při použití anorganického pojiva – cementu. Portlandský cement co nejvyšší pevnostní třídy dokonale smísený se stejným množstvím křemenné moučky a přiměřeným přídavkem vody bude dobře fungovat. Jen je potřeba, nenechat spoj příliš rychle vyschnout. Savé materiály nechte předem nasáknout vodou. Pevnost spoje je závislá na době, po kterou může voda reagovat se zrníčky cementu a lepeným materiálem. Proto se objekt vlhčí, případně balí do igelitu. Obecně bývá zvykem počítat s vytvrzováním po dobu 28 dnů při teplotě nad 5 °C. Světlé cementy se dobře barví anorganickými pigmenty. Keramik má většinou snadný přístup k barvítkům a barvícím oxidům. Na podobném cementovém základě fungují i stavební lepidla na obklady a tvárnice, jen mají trochu hrubší strukturu.
Mechanické opravy
Pro úplnost se vydáme na krátkou exkurzi do historie. Mechanické opravy keramiky známe už několik tisíc let. Jistě se jedná o ohromné téma zasluhující samostatné pojednání. Protentokrát se však omezíme pouze na stručný výčet nejběžnějších postupů.
Můžeme pozorovat techniky založené na pletivech, třeba jako obecně známé drátování. Ne vždy se jedná o čistě mechanické spojování, protože např. slovenští dráteníci používali i škrobová lepidla nebo rozžvýkaný chleba. Na běžné nádobí sloužil černý ocelový drát. Porcelánové nádoby a fajfky stahovaly drátěné sítě z mosazi. I bez lepidel a tmelů opravené hrnce a mísy dokonale těsnily. Je třeba zmínit, že hospodyně nechávaly drátovat keramiku i z preventivních důvodů, tedy jako ochranu před rozbitím při používání a u dražších kusů i během stěhování domácnosti. Oplétání nádob rostlinnými materiály samozřejmě nemůžeme nazývat drátováním, ale principiálně se jedná o totéž.
Dalším typem oprav je stahování praskliny svorkami. Po každé straně praskliny opravář vyvrtal otvor, do kterého vsadil svorku tvarem podobnou tesařské kramli, nebo té do sešívačky na papír. Nejčastěji byly používány ocelové a mosazné. Jsou známy i varianty stahování praskliny lýkem, šňůrkami, bavlněnými nitěmi apod. Domorodí Američané dírkami protahovali zvířecí šlachy. Po takovém svázání nebo sešití, mohly být otvory zatmeleny nebo zanýtovány.
Na některých nádobách nacházíme zásahy řemeslníků i z dalších oborů. Rozeznáváme ruku klempíře, zlatníka, kováře, nebo cínaře.
Kincugi
Pro zajímavost bych rád zmínil techniku spravování japonským lakem urušinaoši neboli urušcugi. Pro opravy rozbitých nádob se používá lakové lepidlo mugiuruši. Kvůli jeho tmavé barvě se linka zvýrazňuje posypem zlatým prachem. Tento nejznámější druh lepení se nazývá kincugi neboli spojování zlatem. Méně často se lze setkat s liniemi stříbrnými, červenými nebo černými.
Laku lze použít jako lepidla, ale také je možné s ním doplňovat chybějící části nádoby. Velké výplně bývají z lakovaného dřeva, nebo může být jako náhrada použit střep z jiné nádoby.
Opravy lakem jsou nejvhodnější pro savý střep.
Koncept kincugi má souvislost s fenoménem japonské estetiky sabi, která obdivuje krásu zašlého, užívaného předmětu, krásně stárnoucího materiálu. Předmět dlouho a láskyplně používaný, rozbitý a znovu s velkou péčí opravený je cennější než předmět nový. Záměrně zvýrazněná poškození a drobné vady odkazují k historii předmětu, k jeho příběhu, který jej činí výjimečným a o kterém lze rozprávět a kontemplovat. Kincugi poukazuje na eleganci drobných vad a nedokonalostí, ve kterých se odráží skromná a nepředvídatelná živoucnost světa.
Autor: Petr Toms | Jazyková korektura: Hana Križanská
Citace:
ČUMLIVSKÁ, Anna. Manuál japonského laku. Vydání první. V Praze: UMPRUM, 2016. 307 stran. ISBN 978-80-87989-02-9
GULEJA, Karol, SUCHY, Tomi a KLIMEK, Reinhard. Svet drotárov: umeleckohistorická etnograficko-technická sociálna monografia. Martin: Matica slovenská, 1992. 248 stran
Přihlaš se a vlož komentář...
Co se mi opakovaně osvědčilo a v článku je spíše kritizováno, tak zkoušet při schnutí prasklinu zatírat plastickou hmotou, kdy vzniká další a další prasklina. Ale pak výrobek jednou vyschne docela to je ta chvíle: Vezmu suchou hmotu, rozetřu v misce najemno a pak jí nějakou úzkou špachtlí do zbytkové pukliny natlačím, čím větší silou, tím lépe a líc nakonec zahladím. Většinou sline hmota i takto prášková a skoro nic není vidět. Jde to dobře s jemnými hmotami, s ostřenými moc ne, resp. s hrubými vůbec.