Studio nemá ambice konkurovat dnes již dostatečnému počtu kvalitních odborných keramických škol, ale za dobu jeho existence jím prošlo formou kurzů či rekvalifikací tisíce příznivců keramiky.
Když přicházíte k budově, míjíte kostel svaté Anny, před nímž stojí betonový sloupek Petra Tomse, v jehož výklenku je soška Madony od Jindry Vikové, která od roku 2002 vede keramické kurzy v Kohoutově. V okolí svatostánku, na přilehlé zahradě spatříte stavby funkčních keramických pecí. To už vcházíme do bývalé školy, která každého návštěvníka zasáhne svou neopakovatelnou atmosférou. Tu umocňují všudypřítomná keramická výzdoba, ateliéry, galerie keramiky a původní ráz objektu. V místnosti horní části studia se potkáváme s její majitelkou, která si tento kouzelný svět užívá už třicet let a může být na něj pyšná.
V životě člověka je 30 let mladý věk. Jak to vidíte v případě vašeho Keramického studia, které vzniklo před třemi dekádami v Kohoutově?
Na úplném začátku jsem určitě neměla jasnou představu, jak takové studio bude vypadat, ale zvolna se to vyvíjelo. Věděla jsem, že se chci zaměřit na výuku keramiky zahrnující točení na kruhu i samotný materiál, o kterou byl v té době obrovský zájem. Začínali jsme s třemi typy kurzů. Poptávka byla velká, příchozí chtěli stále něco nového a my jsme jim to museli poskytnout. V průběhu dalších let vznikl jakýsi systém, který dal tvář tomuto studiu. Důležité je, že studio má akreditaci k dalšímu vzdělávání pedagogických pracovníků. Začali jsme dělat rekvalifikace, odbornou praxi pro Střední odborné učiliště v Praze, takže hodně mých lektorů jsou absolventy právě této školy.
Kdo vás přivedl ke keramice?
Řekla bych, že to byla spíše náhoda. Po absolvování Vysoké školy zemědělské v Praze předtím, než zapadnu do pracovního procesu, jsem chtěla zkusit něco jiného, nějaké řemeslo.
Nastoupila jsem na brigádu do pražského podniku Keramo, tam jsem ke keramice přičichla a už jsem u ní zůstala.
Byla to pro vás láska na první pohled?
To si nejsem úplně jistá, ale každopádně jsem potřebovala dělat něco rukama. O tom jsem tehdy hodně přemýšlela a chtěla jsem ruce zapojit do svých aktivit, což do velké míry umožňuje právě keramická tvorba. Je v ní kladen důraz na hmat, práci s materiálem a zároveň je v tom zapojená kreativita, což mně vyhovuje. Prostě mně keramická činnost dělá dobře, uklidňuje, má to určitý relaxační účinek. Dlouho jsem pak dělala zakázkovou keramiku. Protože ale přibývalo lidí, kteří měli zájem si keramiku vyzkoušet a já pocházím z učitelské rodiny, posunulo mě to do lektorské oblasti.
Pamatujete si na své první dílo?
To si úplně nepamatuji, ráda jsem ale spojovala užitek s vyššími úrovněmi. Dodnes se mi líbí, že i obyčejný hrnec může být doprovázen zajímavým dekorem a stát se do určité míry uměleckým dílem. Mám ráda hmatové vjemy, vzít tu konkrétní věc, která má nějakou strukturu, do ruky. S takovým dílem se dobře komunikuje, a to mě baví. Je to taková moje osobní cesta.
Proč vzniklo studio právě v Kohoutově?
V té době jsme s manželem bydleli v Praze a hledali nějaký prostor, kde by šlo, třeba přes prázdniny, pořádat nějaké kurzy. Měli jsme tady kamaráda a od něj jsme se dozvěděli, že je v Kohoutově bývalá škola, kterou chce obec prodat, protože pro ni nebylo využití. Nakonec jsme pražský byt prodali, školu koupili a přesunuli jsme se do Kohoutova, kde jsme začínali v roce 1992.
Jak vás přijali tamní obyvatelé?
Manžel pocházel z Malých Svatoňovic, to není příliš daleko, a jako stavař podnikal s jedním z obyvatel Kohoutova, takže jsme to prostředí znali. Navíc se za několik let stal starostou obce, což byla asi výhoda. První dva roky jsem se pohybovala spíše v budově bývalé školy a nikam moc nechodila. Zlom nastal po narození dcery, to byl myslím okamžik, kdy jsem splynula s místními obyvateli.
Pokud vím, absolvovala jste studijní pobyt v Kanadě? Byl pro vaše další aktivity v Kohoutově inspiraci?
S odstupem času si uvědomuji, jak byl tento pobyt důležitý. Prožila jsem tam tři měsíce, hodně právě v keramickém prostředí. Byla jsem i na velmi kvalitním a výborně vedeném kurzu v Canadore College v North Bay, který byl pro mě nesmírně inspirativní, a stal se i jakýmsi návodem, jak takový kurz pořádat doma. Navíc jsem se díky tomu podívala do budoucnosti, což mně v té době ještě nedocházelo. Nebyla jsem ale nikdy překvapena dalším vývojem. Pak jsem si uvědomila, že to bylo proto, že v Kanadě bylo v té době všechno mnohem dál než u nás. Určitě jsem získané znalosti začala využívat při kurzech v Kohoutově. Myslím, že tato zkušenost byla velice důležitá.
Co jste měla v plánu, aby to ve vašem studiu fungovalo podle vašich představ?
Nejdříve jsem si myslela, že budu dělat svoji keramiku a k tomu část kurzů. Později se na to nabalovaly různé projekty i cesty do zahraničí, takže na vlastní práci zbývalo méně času. Mým cílem bylo zaměření právě na rekvalifikace a kurzy.
Jaký byl a je o ně zájem?
Jak už jsem uvedla, po revoluci na začátku devadesátých let byl po těchto aktivitách velký hlad, protože v té době byla pouze jedna škola v Bechyni a navíc neexistovaly žádné kroužky zaměřené na keramiku. Mezi zájemci převažovali učitelé, protože to postupně začínalo vstupovat do škol. Kromě toho materiál, hrnčířské kruhy, pece i potřebné technologie už začínaly být dostupné. Najednou se vše v tomto směru otevřelo a jsem ráda, že ten zájem pořád trvá.
Podle jakého klíče jste vybírala lektory?
Pro mě bylo vždy hodně důležité, aby byl lektor kvalitní. Naštěstí jsem se v tomto oboru pohybovala poměrně dlouhou dobu a měla v keramické oblasti hodně známých. První dva roky jsem se učila vše sama, postupně se přidávali další lektoři, z nichž bylo mnoho mých žáků, kteří tady absolvovali praxi a v tomto oboru měli spoustu znalostí. A hlavně měli o práci lektorů zájem.
Studiem určitě prošla řada osobností v oboru keramiky. Mohla byste některé z nich vypíchnout?
Určitě bych vypíchla našeho lektora keramických technik Petra Tomse, který je součástí spolku Keramikum. Je velkým expertem na glazury i stavbu keramických pecí. Samozřejmě nesmím zapomenout na lektorku a velmi uznávanou osobnost v keramické oblasti Jindru Vikovou, jež u nás vede kurzy už od roku 2002. Další osobností je lektorka Ivica Langerová Vidrová z Bratislavy, která u nás také učila. Přednášelo tady rovněž mnoho lidí ze zahraničí. Těch lektorů bylo a je velmi mnoho, nerada bych někoho opomněla.
Součástí jsou také rozmanité projekty. Zaujal mě například ten s názvem Mezníky v krajině – 350 let od narození FA Šporka. Co bylo jeho cílem?
Položit si otázku, jak v současné době navázat na staletou péči o českou kulturní krajinu a jak navrhnout artefakty, které s pokorou krajinu doplní, označí hranice, důležitá místa a události. Krajina, ve které se nachází Kohoutov, patřila do Šporkova panství, což mě hodně zajímá. V této krajině bylo vždy mnoho rozmanitých prvků, které by se daly označit za mezníky. Smyslem byla otázka, co všechno by se dalo dnes do této krajiny umístit a znovu na to upozornit. Navrhované mezníky měly vzhledově navázat na historické milníky, boží muka a křížky, které již v krajině stojí, ale zároveň se přihlásily k době svého vzniku, tedy současnosti. Tvořily se modely mezníků, které sice nebylo možné do krajiny fyzicky umístit, ale byly v ní vyfoceny, stejně jako drobné památky už v tomto prostředí stojící. Vyvrcholením bylo mezinárodní sympozium, kdy se k tomu účastníci vyjadřovali v širších souvislostech. Mezníky měly ještě další rozměry, a to ten, že se díky tomuto projektu začaly právě drobné památky opravovat, a to pokračuje dodnes.
Vstupujete do dalších třiceti. Kam by se měla studio ubírat? Co byste si přála především?
Mým základním přáním je, aby Keramické studio nadále pokračovalo ve své činnosti, navazovalo na to, co se tady v jeho historii odehrálo, rozvíjelo své aktivity, byl o něj zájem a přinášelo inspiraci všem, kteří jím projdou. To je velmi významné.
Přemýšlíte o tom, zda budete mít nějaké následovníky, kteří by ve vašem díle chtěli v Kohoutově jednou pokračovat?
Ano. To rozhodnutí ve mně zrálo už nějakou dobu. Přece jenom studio vedu třicet let a všechno má svůj čas. Proto ho chci na konci letošního roku předat spolku Keramikum, což je silná keramická komunita, která má více než dvě stě členů z celé republiky včetně mě. Předseda tohoto spolku Václav Kugler a mnozí další jeho členové jsou absolventy kurzů v Kohoutově. Jsem tedy pyšná na to, že jsem si vychovala své následovníky. S následovníky jsme se shodli v tom, že o studio je stále velký zájem, lidé k nám rádi jezdí a byla by škoda ho zavřít. Uděláme tedy všechno proto, aby i nadále pokračovalo. Do dalšího rozvoje jim nechci nijak zasahovat, budu ráda, když studio půjde dál cestou, která pro něj bude prospěšná. Myslím si, že Keramické studio v Kohoutově bude v dobrých rukou a bude otevřeno pro všechny zájemce.
------
Autor rozhovoru: Hynek Šnajdar (hynek@trutnovinky.cz)
Foto: Pavel Baňka
Odkaz na původní článek: Pokračovat a přinášet inspiraci, přeje si zakladatelka Keramického studia
Tento článek byl uveřejněn s laskavým svolením Michala Bogáně, šéfredaktora internetového portálu Trutnovinky.cz
Přihlaš se a vlož komentář...