K sepsání tohoto pojednání mě přiměly neustále se opakující dotazy na praskání a deformace plochých výrobků jako jsou různé kachle, podnosy, talíře, případně i dutých výrobků primárně sestavených z plátů. Jak už to v keramice často bývá, i v tomto případě musíme trochu poodstoupit a pohlédnout na situaci v širší perspektivě. Nezdary při plátování většinou způsobuje součet několika dílčích chyb najednou, které by jednotlivě nemusely pro výrobek představovat vážnější nebezpečí. V různých internetových diskuzích lze většinou nalézt návody na řešení právě těchto jednotlivostí, málokdy se téma podaří uchopit jako celek. Pojďme tedy na to!
Důležité milníky dějin plátů
Prehistorie
Pokud bychom se podívali pod ruce archeologům, zjistili bychom zajímavou věc. Ve skupině pravěkých střepů pocházejících ze stolní keramiky v drtivé většině převládají rotační duté tvary. V éře hrnčířského kruhu je to zcela pochopitelné – točení je v porovnání s většinou modelovacích technik velmi výkonné. Ale proč je tomu tak i v době „předkruhové“? Lze se domnívat, že značnou překážkou používání plátů mohly být technologické obtíže spojené s vytvářením, sušením a pálením plochých a kvadratických tvarů. Přesto však je znalost plátů stará jako keramika sama.
Vymačkávané a vybouchávané plátky a pláty už v pravěku sloužily jako polotovary pro modelování dutých nádob v ruce i s pomocí jednoduchých forem. Pro současné vědce bývá obtížné určit, zda byl na začátku plát či šňůrka. Makroskopické pozorování může být zavádějící. Rozhodují až analýzy orientace částic a pórů.
Jistěže i náš pravěk zná nijak nepřetvarované dokonale rovné pláty. Není jich mnoho, ale občas se objeví plochá poklička, talíř, pánev nebo miniatura domu s rovnými stěnami.
Klíny do hlíny
Podle některých odhadů se v různých institucích po celém světě nachází asi 2000000 různě velikých hliněných destiček. Většina pochází z Blízkého východu a nejstarším z nich vědci připisují dobu vzniku 4 000 let př.n.l. Ty nejslavnější jsou o něco mladší a všichni jsme se o nich učili už na základní škole. Asi 2 000 let př.n.l. do jejich měkkého povrchu kdosi vytlačil podlouhlé trojboké značky a zaznamenal tak nejstarší epos – Epos o Gilgamešovi.
Stavební keramika
Důležitou kapitolou dějin plátů je čínská historická krytina a drobná střešní plastika. Ještě se o asijské krytině zmíníme, a to v souvislosti s řezanými pláty. Naši pozornost si zaslouží i čínské duté dekorativní desky s raženými reliéfy z dynastie Han (206 př.n.l. – 220 n.l.) používané k výzdobě hrobek nebo modely domů ze stejného období.
Významnými průkopníky v oblasti keramických plátů byli zajisté i Egypťané. Jako první začali používat nástěnné obklady. Jedním příkladem za všechny může být výzdoba pyramidy krále Džosera v Sakkáře. Interiéry hrobky pokrývají stovky tyrkysových obkladaček, které i po 4000 letech vyráží svou nádherou dech.
Z Egypta se znalost výroby keramických obkladů rozšířila dál do Mezopotámie. Později ji převzali Peršané a od nich i řečtí a římští keramici. Zhruba v 9. stol. začíná ohromující historie islámských listrových obkladů a mozaik, která ve 12. až 14. století vrcholí nevídanou explozí do všech světových stran.
První použití dlažby na našem území dokládají nálezy podobné tomu z pražského Vyšehradu. V průběhu výzkumných prací u základů někdejší baziliky sv. Vavřince byly objeveny šestiboké dlaždice s reliéfy sfingy, gryfa a císaře Nera. Podobné ranně gotické dlažby byly nalezeny i na dalších místech Čech a Moravy, např. v Sázavě, Ostrově či Starém Plzenci.
Krása, která hřeje
Výzdobné motivy našich nejstarších dlažeb záhy přebírají čelní plochy kamnových kachlů. První komorové kachle (tedy takové, které mají čelní plochu krytou plátem) pocházejí z Prahy, Kutné hory, Chrudimi nebo z Hradce Králové a můžeme je datovat do začátku 14. stol.
Lícovou stranu zdobily plastické motivy tříděné do několika skupin. Jedná se především o motivy náboženské, portrétní, alegorické, heraldické, architektonické, rostlinné, geometrické, mytologické, antické a další. Podobné kachle se používají při stavbě kamen dodnes.
Čaj a zelí
Přeskočme pár staletí a jeden světadíl a vzpomeňme na jednu skoro neuvěřitelnou keramickou tradici. Mám na mysli fenomenální čajovou polokameninu z čínského Yixingu. Dokonalé konvičky se zde vyrábějí od 16. stol. Jsou tak symetrické a přesné, že je bez zkušeností nerozeznáte od litého zboží.
Když už jsme se ocitli ve východní Asii, neměli bychom opomenout neméně zajímavou techniku stáčení plátů na kruhu používanou na Korejském poloostrově. Tímto způsobem vznikaly některé nádoby na nakládanou zeleninu, sójovou omáčku a pastu miso, tzv. onggi.
Výčet historických technologií uplatňující plát jako primární výchozí formát není ani zdaleka úplný. Každá z výše uvedených tradic tvoří téměř samostatný vědní obor a jistě by zasloužila přinejmenším vlastní článek, přesto se zde s tím, co bylo kdysi, rozloučíme a zaměříme svou pozornost na pláty v našich dílnách.
Ruční technologie plátů
Všechny technologické postupy ručního zpracování plátů a obtíže s nimi spojené mají i přes veškeré odlišnosti jednoho společného jmenovatele a tím je smrštění. Pokud bychom pracovali s hmotami, které se nesmršťují, nevznikala by drtivá většina deformací a destrukcí. Samo smrštění ve své podstatě není škodlivé. Ale jen v případě, že by se celý výrobek smršťoval rovnoměrně. To se v praxi z různých důvodů neděje.
Obecně lze říct, že pokud se některá část výrobku smrští dříve anebo více než jiná, ve hmotě vzniká pnutí. Pro lepší představu o tom, co je to pnutí, můžete udělat malý experiment. Zapřete se hrudníkem o nějaký pevný předmět, třeba o roh domu, abyste se nemohli ani hnout a požádejte někoho, aby uchopil vaší paži a se zvětšující silou za ní vodorovně táhl. Díky kloubům a kostem se vám ruka prodlouží jen minimálně, ale jistě ucítíte zvětšující se napětí. Teď si představte, jak místo tahajícího kolegy zapřáhnete koně. Fuj! Nepěkná představa. Podobně se cítí váš výrobek při sušení a výpalu. Jen s tím rozdílem, že u keramiky toto pnutí občas přeženeme a tu „ruku“ jí opravdu utrhneme.
Zjednodušeně řečeno: Pokud je pnutí menší než pevnost materiálu, nic se neděje. Deformace jsou pružné a neohrožují celistvost a tvar výrobku. Překročíme-li však určitou mez, projeví se vnitřní pnutí trvalou deformací nebo prasknutím výrobku.
V dílně se proto různými prostředky snažíme o dvě souběžně uplatňovaná opatření:
- zmenšení smrštění jako takového
- zmenšení rozdílů smrštění na jednom výrobku
V praxi
Ve svých dílnách máte celou řadu možností, jak pnutí ve výrobku snižovat. Pojďme se podrobněji podívat na ty nejdůležitější a nejúčinnější.
Materiály
Volba materiálu je klíčový moment celé keramiky a samozřejmě má zásadní dopady i na praskání a deformace výrobku z plátů. Nejdůležitější v tomto smyslu je míra smrštění. Jak jste si mohli v praxi nesčetněkrát ověřit, keramické hmoty smršťují dvakrát. Jednou při sušení a jednou během výpalu. Čím větší tato smrštění jsou, tím výraznější potíže obvykle nastanou.
Smrštění sušením zapříčiňují plastické jílové složky a množství vody, které jsou schopny vázat. Schopnost snížit smrštění hmot při sušení mají tzv. aplastika. Jejich maximální možné přídavky závisejí na vlastnostech jílu a určitě je nemůžeme přidávat donekonečna. V komerčních hmotách jich bývá přidáno do 40 %. Můžete si sami ještě přisypat, ale za cenu zhoršeného komfortu při vytváření. Také bude váš výrobek za sucha křehčí. O aplastikách se toho spoustu dočtete zde: Aplasika I a Aplastika II
Smrštění pálením je též velmi individuální. Jako zásadní princip se tu projevuje tzv. slinování nebo, chcete-li, spékání. I zde platí, čím menší, tím méně potíží. Především záleží na složení hmoty, konečné vypalovací teplotě a tvaru vypalovací křivky. Některé materiály začínají slinovat už okolo 1000 °C a s jinými 1200 °C ani nehne. Další důležitý faktor pro ploché formáty je horší odolnost slinutého zboží proti rychlým změnám teplot. Více si o tom řekneme později v odstavci o pálení. Vždy se však snažíme o rozumnou míru slinutí i vzhledem k účelu výrobku, protože neslinuté výrobky sice mohou o něco méně praskat, ale zhorší se mrazuvzdornost a neudrží kvůli své pórovitosti vodu.
Zpracování hmoty
I když to není vždy na první pohled patrné, každý kus hmoty má určitou strukturu. Koupíte-li si hubli hlíny, můžete pozorovat jinou tuhost na povrchu a jinou uvnitř (to kvůli srážení vody na igelitu během uskladnění). Navíc šnekový lis, který hubli vytlačil, v ní zanechal spirálovitou strukturu. Z těchto dvou důvodů je potřeba hlínu před prací pečlivě poválet. Asi nejběžnějším způsobem bude tzv. beraní hlava. Někteří hrnčíři používají i techniku mnohanásobného převrstvování utržených půlek hroudy. Běžně se to dělá ve Francii, ale můžete se s toto technikou setkat i v některých starších dokumentárních filmech z Anglie i od nás. Výhodou tohoto přístupu je vznik vrstevnaté ploché struktury, která udělá vašim plátům opravdu dobře. Na tomto odkazu najdete článek o zpracování hmoty překládáním. Z osobní zkušenosti vím, že někteří začátečníci se válení brání, protože si často do hmoty zapracují vzduch. To jistě může být pravda, ale bez tréninku se to nezlepší. Tak se osmělte a za chvíli bude po problému. Opravdu.
Způsoby výroby
Pláty můžeme vyrábět mnoha různými způsoby. Dělají se třeba litím na sádrovou desku. Pokud vhodně upravíte ústí šnekového lisu, můžete vytlačovat pláty ve velkém. Podobně bude fungovat i svislý nástěnný lis. Opravdu veliké pláty na rozsáhlejší dlažby, obklady a monumentální ploché reliéfy bývají modelované ze šňůrek nebo naházené podobně, jako zedník nahazuje omítku.
Velmi produktivní metoda je řezání plátů z tzv. štoku. Štok je ohromná hromada hlíny ořezaná zhruba na formát požadovaného plátu. Z jeho vršku se pláty strunou vodorovně odřezávají. Stejnoměrnost plátu zajišťuje zvláštní nástroj s dorazem určujícím sílu plátu. Někdy se také používají dva štosy latí po obou stranách štoku. Po každém řezu se odebere po lati. U pravoúhlých štoků můžete na delší stranu vodící latě jen zboku přilepit. Řezáním vznikají pláty pro tradiční asijskou krytinu, nebo třeba naše ručně formované kamnové kachle. Pro opravdu dokonalý výsledek zkuste, už mimo štok, plát lehce převálet.
Točíři mohou kulatý plát (třeba na hodiny) vytočit na kruhu. Ostatně, plochý talíř není nic jiného než plát. S výhodou se dá v mnoha případech jako plát použít i stěna vytočené kachlice nebo jiného tvaru. Poněkud problematická je nerovnoměrná struktura točených plátů. To vede k nerovnoměrnému smrštění, což dál vede k pnutí, a to pak vede k praskání a kroucení. U plátu ze stěny už z podstaty věci mnoho nenaděláte. Jinak je tomu u dna. Střed dna je přirozeně méně hutný než jeho okraj. Pokud však máte pěkně rovnou hlavu kruhu a necháte si vprostřed dostatek materiálu, můžete silným tlakem pod vhodným úhlem hutnost středu zvýšit.
Válené pláty
O trochu déle se pozdržíme u hodně oblíbené techniky – u válení. Sem tam se po dílnách vyskytne válcovačka, ale v drtivé většině používáme ruční válec a o tom bude nyní řeč.
Předně se ujistěte o kvalitě použitého nářadí. Mám na mysli především čistý, dokonale rovný a hladký dřevěný válec. Pokud jej nemáte, nelitujte peněz na jeho nákup. Pořiďte si sadu párů rovných latí. Ať je každý následující pár o 1 mm silnější než ten předchozí. Většinou si vystačíte s délkou 70–80 cm. Také budete potřebovat silnější vlasec na čištění válce, protože časté mytí vrstvičky ulpělé hlíny nedělá nástroji dobře. Pro manipulaci s plátem potřebujete velmi silný igelit nebo pevnou tkaninu z umělých vláken. Výborně se osvědčuje plachetka do kalolisu, někdo používá i lehátkovinu, nebo roletovinu. Každopádně musí být látka tuhá a nesmí se ve vlhku krabatit. Pěkný rovnoměrný plát neuděláte bez pevného rovného stolu a dvou lehkých a rovných desek. Skvěle slouží voděvzdorná překližka. Hotový plát odkládejte na list novin (neválejte na nich). Pro finální uhlazení povrchu použijte ocelovou planžetu tloušťky 0,3–0,5 mm (dle velikosti cidliny).
Cílem následujícího postupu je plát bez vnitřního pnutí. Ano, už na tomto místě může v plátu vznikat nestejnoměrná struktura a později i pnutí. Práci zahajte rozboucháním hroudy hlíny (nikdy ne válcem). Již v této počáteční fázi usilujte o potřebný formát (kruh, obdélník, čtverec, pás…). Od tohoto okamžiku až do konce válení pečlivě hlídejte dvě důležité věci. Plát se nesmí přilepit ke tkanině a nikdy jej neohýbejte. Po každém tlaku, ať už pěstí, paličkou, nebo válením, se hlína vždy přilepí k podkladu. Jakmile se to stane, nikdy se nesnažte dál tlouct nebo válet. Jde o to, že přilepený plát se neprodlužuje, ale hutní. Tedy jen ve středu. Kraje pod tlakem normálně uhýbají a nehutní se ani zdaleka tak, jako přilepený střed. Takový plát má tendenci být ve středu silnější než v krajích, ale hlavně získá různě hutnou strukturu. Aby se to nestalo, po každém tlaku (převálení) plát otočte, odlepte plachetku a převálejte na nepřilepené látce. A takto stále dokola. Také byla řeč o neohýbání při otáčení a další manipulaci s plátem, a to z důvodu rozrůznění struktury mezi vnější a vnitřní stranou oblouku ohybu. Neohnutí docílíte otáčením mezi dvěma deskami, na kterých plát válíte. Jakmile se budete blížit k finální tloušťce, přiložte po stranách plátu latě patřičné síly. Není vhodné, aby se latě dotýkaly plátu. Konec válení oznamuje zvuk, který vydává válec pohybující se po latích. Hotový plát uhlaďte pružnou cidlinou, přikryjte jedním listem novin (dbejte na to, aby se papír nezvlnil), naposledy otočte a plíškem uhlaďte druhou stranu.
Sušení plátů
Jak už bylo řečeno, hlína se při sušení smršťuje. S tím, kromě volby druhu hmoty a množství vody v ní obsažené, mnoho nenaděláme. Celý problém sušení plochých tvarů tkví v jedné jediné věci. Pláty z podstaty nikdy nebudou schnout rovnoměrně. U obdélníkového formátu (který je z hlediska sušení nejméně výhodný) je časová posloupnost volného sušení následující: nejdříve schnou rohy, pak krátké strany, potom dlouhé strany a nakonec střed. Toto málokterá hmota snese bez úhony. V zásadě jde o to, že po obvodu plátu vznikne tuhnoucí rámeček, který postupně stlačuje prozatím plastický střed. Tento pohyb měkké jádro často bez potíží pohltí. V další fázi se začíná sesychat i doposud měkký střed, jenže okolní rámeček je už tvrdý, a tedy už není schopen pohyb středu vstřebat. Ve středu vzrůstá tahové napětí (vzpomeňte si na ruku), které vede ke kroucení nebo prasknutí.
Pro zrovnoměrnění sušení používáme soubor několika opatření. Když nebudete plát výrazně ohýbat nebo vkládat na/do formy hned po vyválení, kdy jej potřebujete hodně měkký, tak jej nikdy před sušením neořezávejte na přesný rozměr. Vždy nechte po obvodě přídavek 5–8 cm (podle velikosti a tloušťky). Finální vykrojení odložte co možná nejdéle. I když okraj pečlivě přikryjete, nikdy si nemůžete být jisti, jestli neschne rychleji nebo pomaleji než střed. Igelit by neměl zasahovat do plochy, kterou v hodláte využít. Nejsnazší je tento „nejistý“ okraj na poslední chvíli uříznout. Tak získáte 100% jistotu, že je vnitřek rovnoměrně suchý, tedy bez pnutí. Stále ještě není usušeno, takže jakmile výrobek z plátu, ať je jakýkoliv, dokončíte, znovu se vraťte k zakrytí obvodu, hran a vystupujících částí. Snažte se vyhnout ostrému přechodu mezi zakrytou a nezakrytou částí. Dosáhnete toho tak, že igelit nebude svým okrajem přímo doléhat na sušený povrch.
Někteří keramici zakrývají celý plát, což potíže může zmírnit. Avšak i přikrytý bude nejdříve osychat po obvodě, jen to bude celé déle trvat. Proti kroucení někdy pomůže plát zatížit. Jen nezapomínejte, že deformace vznikají nerovnoměrným sušením, což nezlepšíte zatížením (a tedy i zpomalením sušení) středu. Teoreticky by sice mělo fungovat zatížení po obvodě, ale pokud to přeženete, zabráníte plátu zmenšit se a díky tomu opět praskne.
Po celou dobu sušení nezapomínejte, že v místnosti nepozorovaně, zato stále, proudí vzduch, který funguje jako sušící médium, takže je třeba dbát na to, aby nešel na váš výrobek jen z jedné strany. Obzvlášť dejte pozor na kamna, topení, slunce a otevřená okna. Objekt pravidelně otáčejte.
Největší problém sušení není přílišná rychlost, ale nerovnoměrnost. Jakmile se objeví jakákoliv nerovnoměrnost, většinou už není cesty zpět a není co zachraňovat. Je třeba tomu přiměřenými zásahy předcházet.
Při stavbě krabic, truhlíků, dóz a podobných rovných tvarů v kurzech vídám často se opakující chybu. Začátečníci si přidělávají práci tím, že se snaží stavět s právě vyváleným plátem. S malým odstupem je jasné, že měkký plát nemůže držet původní tvar. Výrobek se vlastní vahou bortí a pečlivé válení přichází vniveč. Stačí si počkat, až polotovar přiměřeně zaschne.
Konstrukce výrobku
Důležitou podmínkou zdárného dokončení výrobku z plátu je jeho vhodná konstrukce. Na prvním místě stojí poměr mezi velikostí plátu a jeho tloušťkou. Čím je plát menší a čím je silnější, tím lépe. Tvoříte-li závěsný kachel, namodelujte na zadní stranu po obvodě rámeček. Podobně jako to mají běžné kamnové kachle. U větších ploch nešetřete vyztužujícími žebry. U kvádrů a krychlí to s žebry platí jakbysmet. Navíc do rohů a koutů doporučuji vtlačit poměrně veliké množství měkké hmoty. Používejte šňůrky a raději víc vrstev tenkých, než jednu silnou – lépe se s plátem spojí. Jednak tím zesílíte spoje, ale hlavně víc materiálu schne pomaleji, což se náramně hodí. Pokud to výtvarný záměr dovolí, tak u hranatých nádob ze stejného důvodu výrazně zesilte horní okraje. Když by mělo být zesílení v rozporu s výtvarnou ideou, lze to snadno obejít. Vymodelujte si masivní korýtka, která jen na dobu sušení nasadíte dnem vzhůru na okraj. Přes vrstvu silnější látky je přimačkejte z obou stran ke stěně. Díky látce půjde suchá hlína dobře odstranit.
Téměř pokaždé se stěny kostek a kvádrů propadají dovnitř. Trochu tomu zabrání kulaté rohy a hrany. Další možností je všechny stěny po sesazení preventivně mírně vydout směrem ven. Jako byste tvar nafoukli. Také neuškodí rohová žebra.
Výpal
Před mnoha lety, jsem ještě jako hrnčířský učeň pálil spoustu celkem tenkých plátů. Ve snaze naložit pec co nejúsporněji jsem postupoval takto: Pecní plát a na něj deseticentimetrový štos mých plátů o hraně 40x40 cm, co nejnižší stojky a na ně zase deska do pece a 10 cm mých plátů a tak dál až ke stropu. To bylo divení po otevření víka. Kompletně všechny pláty v peci, včetně těch žáruvzdorných, byly vejpůl. Jako by je někdo přesekl sekerou. Celá slož se tehdy chovala jako jeden velký keramický blok. Pálil jsem v běžné poklopové pícce, která celkem rychle chladla. Díky tomu povrch tohohle ohromného bloku vychladl mnohem dříve, než jeho střed a neštěstí bylo na světě. Od té doby pálím v menších vrstvách a nechávám mezi patry víc místa. A kdyby to jinak nešlo, nastavil bych na vzestupné i chladící křivce mnohem pomalejší průběh.
Při pálení plochých předmětů také nikdy nezapomínám, že se slinutím souvisí i měknutí hmoty. U přežahu se nic moc neděje, ale při ostrém výpalu kameniny vybírám pod talíře a podobné věci opravdu rovné desky. Květináče a bonsajové misky na nožkách podkládám dalšími pomocnými nožkami, které lepím na přežah jen lepidlem Herkules. Po výpalu krásně odpadají. Často měknutí (pyroplasticitu) využívám ve svůj prospěch. Křivý výrobek se může v žáru krásně srovnat. U hodně těžkých kusu neuškodí podsyp lupkem. Sníží se tak tření o podklad.
Když nastavuji regulátor na pálení velkých žardiniér, talířů, kachlů, ciferníků a podobně, ctím pravidlo, že delší výpal většinou nic nezkazí.
Některé vady se sice projevují v peci, ale vznikly mnohem, mnohem dřív. Třeba už při válení plátu. Zkrátka, nenechte se zmást. Občas je třeba chybu hledat hodně na začátku.
Závěr
Ne všechny potíže má na svědomí plát jako takový. Zásadní je správně identifikovat důvody vzniku jednotlivých vad. Plochý výrobek může poškodit glazura stejně jako příliš rychlý začátek přežahu nebo neopatrná manipulace za sucha. Praskliny ve spojích spíše odkazují na nedostatečnost lepení než na specifika výrobku z plátů, a tak podobně.
Typy na práci s pláty jde samozřejmě uplatnit i ve spoustě dalších případů. Nebojte se. Stále se jedná o keramiku.
Toto povídání může působit jako výčet veškerých hrůz keramického světa. Trochu jako by jej psal nějaký mozkomor ve snaze vysát z keramiky vše krásné. Skutečný cíl je však úplně opačný, poučením z dějin a ovládnutím technologie získáme ryzí radost z tvorby na vědomé cestě hliněným kosmem.
Autor: Petr Toms | Odborná korektura: Petr Chutný | Jazyková korektura: Zuzana Chomátová
Wikipedia contributors. (2020, March 19). Epic of Gilgamesh. In Wikipedia, The Free Encyclopedia. Retrieved 17:15, March 20, 2020 [on-line]
Wikipedia contributors. (2020, March 15). Cuneiform. In Wikipedia, The Free Encyclopedia. Retrieved 17:16, March 20, 2020 [on-line]
Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Perská říše. (20. 03. 2020) Získáno 17:10, 20. 03. 2020 [on-line]
Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Mezopotámie. (29. 12. 2019) Získáno 17:18, 20. 03. 2020 [on-line]
Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Džoserova pyramida. (8. 07. 2019) Získáno 17:19, 20. 03. 2020 [on-line]
https://terraeantiqvae.com/photo/south-tomb-of-saqqara [on-line]
https://www.christies.com/features/A-guide-to-Yixing-teapots-9709-3.aspx [on-line]
https://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/140683/2_ArchaeologiaHistorica_31-2006-1_33.pdf?sequence=1 [on-line]
PAVLÍK, Čeněk a VITANOVSKÝ, Michal. Encyklopedie kachlů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: ikonografický atlas reliéfů na kachlích gotiky a renesance. 1. vyd. Praha: Libri, 2004. 469 s. ISBN 80-7277-238-4.
Přihlaš se a vlož komentář...
mám zkušenost, že je to tak v keramice často. V tomhle případě pracujeme s jednoduchou vlastností – se smrštěním. Začíná se to komplikovat těmi mnoha možnostmi, jak se smrštěním pracovat a reagovat na ně. No a navíc je třeba to propojit s ostatní technologií a znalostmi o materiálech. Do toho ještě přichází výtvarná stránka věci. A už máme kombinací a možností, až z toho jde hlava kolem.
V souvislosti s tématem jednoduchost/složitost mě příznačně napadá točení na kruhu. Celá technika stojí na pár křišťálově průzračných a jednoduchých principech chování hlín. Proč je to tedy tak ohromné téma? Asi kvůli tomu ohromnému rozdílu mezi "vyslechnout si vysvětlení nějakého principu" a "skutečné porozumění téhož principu". Ano principy jsou to opravdu triviální, ale ta cesta vedoucí k jejich chápání bývá hodně složitá. A myslím, že je to cesta, která nemá konce. I když při pohledu na špičkové točíře se až zatají dech, jak daleko se dostali.
Předevčírem jsem v četbě před spaním narazil na větu, která se k tomuto tématu náramně hodí "Pokud chce člověk ocenit skutečnou krásu, potřebuje odvahu a talent; bez odvahy a talentu krása pouze děsí".