Cookies

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

V pořádku Více informací

Siegburgská kamenina

Počátky vysokého výpalu v Evropě

Při brouzdání po internetu jsem náhodou narazil na krásný džbán z bílé kameniny, jen lehce ošlehnutý alkalickými výpary. Ke svému údivu jsem zjistil, že se jedná v podstatě o první evropskou kameninu z Porýní. Pojďme se na ni podívat zblízka!

Nic se nestane jen tak

A platí to i pro Siegburgskou keramiku. Jak už to tak bývá, něco jí předcházelo a na něco hrnčíři navázali. Kromě mnoha jiných lokalit na středním Rýnu se totiž i v Siegburgu vyráběla takzvaná Pingsdorfská keramika. Právě ta je tím zmiňovaným předchůdcem a odrazovým můstkem ke zdejšímu, později velmi slavnému a známému zboží.

U Pingsdorfské keramiky se bavíme o 9. – 13. století, to je dávná historie, začínáme ještě před románským obdobím, končíme v rozvíjející se gotice.

Nádoby byly nejčastěji točené na rychlém kruhu z jílů ostřených jemným pískem, zdobené byly šlikrem s vysokým obsahem železa. Jednalo se o kvalitní zboží, které bylo v době vrcholného středověku vyráběno na rozlehlém území.

Typy Pingsdorfských nádob.
Typy Pingsdorfských nádob.
Dostupné z: https://de.m.wikipedia.org/wiki/Pingsdorfer_Keramik#/media/Datei%3ABJB_1898-299.jpg

V těch dobách se keramika vyráběla tam, kde byly dostupné suroviny a materiály potřebné pro výrobu. Rozhodně to nebylo jako dnes, kdy se mnohé vozí světa kraj. V porýnské oblasti byl tehdy dostatek povrchově dostupných, čistých jílů s nízkým obsahem železa. Jejich výskyt úzce souvisí s tamním hnědouhelným revírem.

V této oblasti sahají tradice výroby keramiky až do časů pozdní Římské říše. Někdy v devátém století začali výrobci pozdní Badorfské keramiky náhle používat místo tehdy obvyklých ražených dekorů dekor železitou engobou, který je pak pro Pingsdorf příznačný. Nádoby mají typický smirkový povrch. Běžné jsou břichaté hrnce, poháry, konve a také první kamnářské kachle.

Pingsdorfské zboží se vyrábělo po 400 let a během této doby dosáhlo neuvěřitelné rozmanitosti. Vývoj probíhal od světlých hladkostěnných nádob k výše páleným nádobám, zvenku rýhovaným. Tato změna se plně projevila na konci 12. století. Typické červené zdobení bylo používáno po celou dobu produkce tohoto zboží. Mřížkové zdobení je pozdní, z 12. století. V závěru produkce této keramiky pak postupně červené zdobení mizí. Ve 13. století pak tento typ protokameniny (předchůdce kameniny) definitivně odchází ze scény.

Jak to bylo dál?

Od 14. do 17. století je zde vyráběna Siegburgská kamenina. Vznikala v oblasti Siegburg – Aulgasse v obrovském množství. Právě tady byla vyráběna nejen díky dostupným jílům, ale také dostatku dříví z místních lesů a blízkosti vody – řeky Sieg. Protože Sieg už tu byl splavný, mohly lodě odvážet zboží do širokého okolí. Zdejší kamenina byla obchodována v celé Evropě a získala velký kulturněhistorický význam jako důležitý pomocník při datování archeologických nálezů. Jedná se o dominantní typ Německé kameniny.

Siegburgská kamenina byla sice známá, nicméně až do poloviny 16. století stále stála ve stínu Kolínských hrnčířů. Po té, co byli hrnčíři z Kolína vyhnáni, se jeden z tamních významných mistrů, Franz Trac, později v Siegburgu usadil a pomohl tak zdejší výrobě k rozvoji a inovacím. K prvnímu narušení zdejší výroby došlo za Stolnické války v 80. letech 16. století. V 17. století (1618 – 1648) pak přišla třicetiletá válka, Švédové se tu usadili na 3 roky a výrobu téměř úplně zničili. V končícím 17. století dokonaly zkázu hrnčířů čarodějnické procesy. Hrnčířské rodiny byly bohaté, a tak procesům padli za oběť mnozí jejich členové, zbytek byl vysídlen. V 17. století tu zůstali již jen poslední 3 hrnčíři, kteří vyráběli ne příliš významné zboží ve stínu tehdy již dominantní Westerwaldské produkce.

Hrnčíři a jejich cech

Zajímavé je, že si Siegburgští hrnčíři říkali Ulner nebo Eulner, místo standartního německého Topfer. Slovo pochází z latinského olla, což znamená hrnec. Hrnec to znamená i španělsky a dnes jsou takto nazývané hrnce celkem populární pro zavlažování v aridních oblastech. I oblast, kde Siegburgští hrnčíři měli své dílny, se dodnes nazývá Aulgasse a slovo má stejný původ.

Sídlo Siegburgských hrnčířů, Ulgassse.
Sídlo Siegburgských hrnčířů, Ulgassse.
Dostupné z: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/de/thumb/5/57/Karte_Siegburg_1810.jpg/220px-Karte_Siegburg_1810.jpg

Zdejší hrnčíři spadali od 14. století pod Siegburgského opata a měli svá cechovní pravidla, která platila až do 18. století, přičemž byla za celých 400 let jen několikrát přepracována. Cechovní pravidla měla 42 odstavců a regulovala výrobu i obchod. V úzce sevřeném cechu směli mistři předat řemeslo jen v manželství narozenému synovi. Doba vyučení hrnčířem byla stanovena na 6 let.

Mistři měli určeno, kolik smí ročně pálit pecí (zpravidla to bylo 9-16) a museli to stihnout od Popeleční středy do svatého Martina. Bylo to tak kvůli mrazu a s tím souvisejícími problémy s kvalitou zboží. Čtyři volení mistři řídili cech, každý rok byli dva z nich obměněni. Stanovovali množství výroby i ceny a zastupovali cech navenek ve všech jednáních. Výjimečně mohl jejich jednání korigovat opat, kterému se zodpovídali. K cechovnímu hrnčířskému provozu kromě mistra patřili i nesamostatní vyučení hrnčíři, těžaři a zpracovatelé jílu, pomocníci, kteří museli přísahat, že nevyzradí žádné výrobní tajemství, dále dřevaři a další. Nikdo nemohl práci opustit svévolně, a pokud chtěl, musel takový úmysl oznámit včas a „přestup“ nahlásit do 24. června, na sv. Jana. Takto přísný řád zajistil, že Siegburgské hrnčířství bylo po staletí v rukou jen několika málo rodů.

Hrnčíři nebyli lakomí a drželi zvyk, že 5. prosince (kdy slavil svátek svatý Anno) každý potřebný z Ulmgasse dostal džbán od místního hrnčíře, který mu v klášteře naplnili výročním pivem, nakolik byl schopen unést v jedné ruce. K tomu dostal stříbrňák a půl kila ječmene.

Technika a technologie

Siegsbugské jíly jsou původem třetihorní, kameninové a velmi čisté, s malým obsahem železa. Díky tomu se střep pálí velmi světle až bíle. Byl zde využíván už od římských dob k výrobě póroviny. Nádoby byly ožehlé ohněm do červena, měly typickou zvlněnou nožku. Ranná produkce neměla žádné dekory, jen typické rýhování. Později přibývá dekorací pomocí malých kulatých reliéfů. V 15. a na začátku 16. století, byly kopírovány hlavně Kolínské vzory. Od poloviny 16. století přicházejí velké, umělecké a výrazné reliéfy s náboženskými, alegorickými a ornamentálními vzory. Ještě později se prosazují renesanční vzory, snad opět pod vlivem Kolínských pracovníků přicházejících do Siegburgu.

Zatímco v jiných porýnských oblastech bylo běžné pálení a aplikace solné glazury, zde tomu bylo jinak. Lesk zdejších nádob byl způsoben pouze popelovými nálety či alkalickými parami. Ke konci období zde se solnou glazurou začali experimentovat, nicméně se neujala. Pálili na 1200°C a tak byly nádoby nepropustné samy o sobě. Pálili ve velkých pecích, kam se vešly stovky džbánů, výpaly trvaly až 10 dnů.

Nádoby

Siegburgská kamenina byla keramikou užitkovou. Konve, džbány, polní lahve, picí nádoby. Pro vaření byla nevhodná, protože byla vysoko pálená a slinutá. Hrnčířský cech detailně předepisoval typy nádob a jejich ceny. Cechovní řád z roku 1552 vypočítává 32 druhů nádob.

Jedním ze zásadních typů zdejšího nádobí je pohár s trychtýřovým hrdlem (trichterhalsbecher). Zpočátku byly tyto poháry hodně do červena vypálené, později spíše šedobílé. Měly typickou zvlněnou nožku, později nahrazenou barokní profilovanou nožkou. Tyto poháry vznikly prvně ve 14. století, kdy se Siegburg prvně stal nadregionálně známou keramikou. Mívaly až 3 reliéfy s florálními či biblickými motivy.

Trichterhalsbecher
Trichterhalsbecher
Dostupné z: https://framemark.vam.ac.uk/collections/2008BU3699/full/735,/0/default.jpg

Siegburgská flaška (Siegburger pulle) je dalším typickým příkladem. Jedná se o břichaté džbánky s velmi úzkým hrdlem po vzoru lahve. Hrdlo bývalo odděleno velkou rýhou. Ucho začíná na hrdle a končí na těle nádoby. Džbánky (flašky) spočívají na obyčejném plochém dně bez nožky. Obdobou a větším bratrem této lahve byla takzvaná Ratskanne, byla poněkud větší a džbánkovitější. Ratskanne proto, že se dlouho a ve velkém množství vyráběla pro Kolínské radní.

Na obrázku si všimněte zbytků cínové montáže. Na ucha nádob byly připevňovány odklápěcí uzávěry, typicky právě na tyto lahve, nebo na cylindrické džbány zvané Schnelle. Uzávěry byly často cínové, v luxusním provedení stříbrné či dokonce zlacené.

Siegburgská flaška
Siegburgská flaška
Dostupné z: https://cz.pinterest.com/pin/803751864747961350/

Siegsburgský vousáč je další specialitou. Objevuje se ke konci 16. století a není typický jen pro džbány ale i pro další typy nádob. Tyto nádoby spojuje vousatý mužský obličej umístěný na hrdle a ramenou nádoby. Zřejmě se jedná o Kolínský vzor, který se však záhy rozšířil po celém Porýní. Jeho původ je možná mnohem starší, nápadně se podobá „zeleným mužům“, kteří se často vyskytují na kostelích a měli podle různých výkladů reprezentovat opakování cyklu, znovuzrození nebo jaro.

V pozdější době byly džbány s vousatým mužem také modře dekorovány kobaltem. Jednalo se o inovaci jednoho ze slavných Siegburgských hrnčířů – Anno Knütgena. 

Siegsburgský vousáč
Siegsburgský vousáč
Dostupné z: https://siegburg.de/static/miniwebs/stadtmuseum/galerie/bartmann_k_1994.jpg

Z velkého množství forem se ještě podíváme na džbánky zvané Jacobakanne. Tohle jméno dostaly až v 17. století podle hraběnky Jacoby von Bayern. Podle legend popíjela ráda z těchto džbánků pivo po lovech zpěvného ptactva. V následné veselé náladě je pak prý s hosty házeli z oken.

Jacobakanne
Jacobakanne
Dostupné z: https://pbs.twimg.com/media/Fa3qJcvXwAEOxDH.jpg

Na závěr musíme zmínit ještě velké picí nádoby Schnelle a menší zvané Pinte. Největší měly až 26 cm výšky a byly bohatě zdobené různými biblickými i alegorickými motivy. Byly to cylindrické, rovné a zužující se nádoby, bez vlnité nožky, s profilovaným spodním a horním ohraničením dekoru.

Schnelle
Schnelle
Dostupné z: https://www.britishmuseum.org/collection/object/H_1854-0816-1

Závěrem

Porýní je kolébkou vysoko páleného slinutého zboží v Evropě a zdejší středověká keramika je ukázkou velké zručnosti našich řemeslných předchůdců. Nádoby mají své osobité kouzlo a vzhled i dojem z těch nejrannějších odkazuje i k prvním vysoko páleným nádobám v Asii a poodkrývá jejich příbuznou duši. Rozhodně je to krásná cesta ke kořenům našeho řemesla.

 

Autor: Václav Kugler | Redaktor: Václav Kugler | Odborná korekce: Petr Toms | Jazyková korekce: Zuzana Chomátová
Diskuze
Alena Šumová 02.09.22 (08:47)
Díky za zajímavé téma.
Václav Kugler 05.09.22 (10:11)
Celkem mě to pohltilo, budu se v rámci Točírenské dílny v Kohoutově věnovat replikování, tak k tomu asi napíšu pak nějaký apendix :-)